Od Žamberka k Žamberku
V květnu 2014 jsem zatoužil po tom, mít fotbal v Lukavici. Někomu to mohlo znít jako pohádka. Šli jsme cestou trnitou, ale konec byl více než sladký.
Už po prvním tréninku mi bylo jasné, že kluci budou do fotbalu zapálení. Každý trénink naslouchali mým radám víc a víc a postupně zjišťovali, že se nebude jenom kopat na bránu. Všechna cvičení však hltali a chtěli být lepší. Díky jejich chuti si zasloužili svůj první přátelák tak brzy - po necelých dvou měsících a hned v Žamberku. Rodiče je dorazili podpořit v mohutném počtu a utkání se neslo v duchu ´užijeme si to´. Nadšení, které spustil Scholes svou povedenou střelou k tyči, bylo motivující v tom, abychom ho mohli zažívat opakovaně. Nakonec to skončilo 19:3 pro domácí, ale už ten den byla naše touha po hraní fotbalu tak vábivá.
Mezi odvetou v Žamberku se nám povedlo vstoupit do Sokola a získat tak silné zázemí. Do sousedního městečka jsme ke druhému přáteláku vyrazili tedy jako členové Sokola a od prvních minut jsme do domácích šlapali a kluci předváděli neuvěřitelné zlepšení. Domácí nás opět porazili, ale my ukázali, že naše kůže nebude laciná.
Do konce podzimu jsme ještě odehráli jeden přátelák v Turecku, kde nám domácí otevřeli oči, jak se to dá mydlit. Chtěli jsme hrát dál, protože každým utkáním se kluci sunuli o kus dál ve svém fotbalovém vývoji. Když jsme hledali zimní halové turnaje, oči se nám kroutily nad cenami. Vymysleli jsme tedy variantu, že je uspořádáme sami. Tak jsme se třikrát vydali do Dlouhoňovic. Nezapomenutelný příběh našeho oddílu se odehrál před prvním turnajem, když jsem měl rozepsanou sms pro přihlášené týmy, že se turnaj ruší. Nakonec jsme však ty branky dovnitř dostali. Naše turnaje ukázaly, že není potřeba mít přemrštěné startovné. Fotbalová Lukavice si tak začala získávat respekt i na tomto poli. Mimochodem, právě na prvním turnaji jsme premiérově nastoupili v našich jablečných dresech. Barvu si kluci vybrali sami z několika nabízených variant.
Během samotné zimy přišla ještě jedna nečekaná zpráva, která znamenala obrovskou radost v mé trenérské duši. Po úspěšném vstupu do Fotbalové asociace ČR jsme dostali nabídku hrát mistrovskou soutěž přípravek už od jara namísto čekání na září 2015. Všech 8 turnajů, když započítám i přátelský ve Srubech, jsme zvládli se ctí. Jasně jsme deklarovali, že chceme hrát kombinační fotbal založený na individuálních dovednostech. Žádné nakopávání ve stylu tenisu a ukroucených krků. Ano, proher bylo více, platili jsme nováčkovskou daň, ale z drtivé většiny miniturnajů jsem odjížděl spokojen s tím, co moji hráči předvedli. Navíc mne těší, že většina našich chlapců za nás bude moc hrát i příští sezonu a tudíž ten progres můžeme sami porovnat.
Za celé jaro nás pálil nejvíce jeden problém. Proměňování šancí. Kolikrát bychom přivezli i lepší výsledky, ale toto nás pálilo pořád. Chyběla občas i kombinace. Oba tyto problémy jsou však souvislé s tím, že za sebou nemáme ani celý rok tréninku a hraní. Jak budeme získávat zápasové zkušenosti, půjde vše nahoru.
Vrchol sezony přišel v sobotu 27.června. Fotbal poprvé v Lukavici, přijelo šest dalších týmů. Posledním naším soupeřem na turnaji byl Žamberk, po třičtvrtě roce od našeho společného prvního utkání. To, co se s mými malými fotbalisty stalo po našem prvním gólu, bylo nevídané. Utkání dohráli v takovém laufu a nasazení, že jsem si mohl zopakovat větu, kterou jsem vyslovil během slavnostního nástupu: "Jsem nesmírně hrdý, že jsem jejich trenérem."
Nyní máme měsíc volno, od srpna se opět pustíme do tréninku, abychom všem ukázali, že v té Lukavici fotbal má smysl.
Na závěr děkuji všem, kteří nám za ten první rok pomáhali a je jedno jak. Té pomoci bylo tolik, že nejde jmenovat jedince, protože bych si vyčítal, kdybych na někoho zapomněl. A to bych vážně nerad.
Děkuji a pěkné léto!
Ondra Hl - trenér fotbalového oddílu Sokol Lukavice